Podpisová doložka Lucy Turilliho (jinak samozřejmě RHAPSODY) je už léta natolik zřejmá a nezaměnitelná, že pokaždé, když se na trhu objeví něco zbrusu nového z jeho autorské dílny, bývá nejdůležitější otázkou, nakolik se to něco dostalo ze všeobjímajícího stínu jeho tradiční tvorby. Překročit sebe sama totiž Turillimu poslední dobou činí značné potíže a shořelo na tom zejména „Symphony Of The Enchanted Land II. – The Dark Secret“ (2004), poslední studiové album RHAPSODY, které zcela zřetelně nedokázalo vystoupit z bludného kruhu  upředeného skladatelským kolovrátkem. Jak z toho ven je otázkou, na kterou do jisté míry odpovídá album „Lost Horizons“, novotu vonícího dalšího projektu italského krotitele šesti strun, jenž se v jeho rámci tak trochu netradičně (krom zodpovědnosti za kompletní hudbu a texty) ujal pouze klávesových nástrojů.

Samozřejmě, majestátní a rozlehlé motivy, tradiční citace klasické vážné hudby a s tím související i hojné užití sborového zpěvu, to všechno zůstalo i v rámci DREAMQUEST na svých místech a asi jen velmi těžko se s tím dalo nepočítat. Novopečený klávesista Turilli ovšem vkládá do hry další dva důležité prvky, na kterých velmi suverénně a hlavně velmi tvořivě buduje svůj hudební svět, a sice všeobjímající jemně gotický nádech a zejména elektronické podání, přesně narýsované po lince jednoduchých bicích a vynalézavých kláves a samplů. Pospolu s lechtivě smyslným vokálem pěnice schované za tajemným pseudonymem Myst (která se bohužel nevyhne ani mnohým operou sršícím okamžikům – mezi jinými viz. tak nějak zbytečná a nudná „Sospiro Divino“) to stále ještě metalové album „Lost Horizons“ rázem posouvá do úplně jiných sfér, s ničím podobným nezaměnitelných a zatraceně vyzývavých. Jako noc pohlcená v divoké a deštivé bouři, jako duha na rozednívajícím se nebi a jako polonahá divožínka, která si pod ní přichází k obrovským a nebezpečně živelným vodopádům nabrat do džbánku jiskřivě křišťálovou vodu. Tolik krásy a tolik mnohovýznamů najednou, jen si vybrat. V úvodní „Virus“ a titulní „Lost Horizons“ z chytlavého rytmu či monumentálně klenutého refrénu, svádějícího ke smrtelnému hříchu, v „Dreamquest“, „Shades Of Eternity“ a „Kyoto´s Romance“ z lehké klávesové projížďky rozkvetlým sadem nebo naopak hypnotizujícího pohledu do zešedivělé pustiny a třeba v „Black Rose“ a „Frozen Star“ z mnohých podob symfonického poblouznění, mezi něž se znovu nenápadně vkliňuje čistě taneční nálada. Skoro jako kdyby (a pohled na Lucu Turilliho čichajícího v bookletu ke květinám mě v tom jen utvrzuje) ve vší té výpravnosti bylo také zakopáno nesmrtelné srdce italských renesančních básníků, jako o život bušící v každé jednotlivé melodii. A úplně nejrychleji pak v „Energy“, bezpochyby nejsilnější věci na albu, v níž se ony dva nové prvky snoubí s naprosto neochvějnou originalitou a vynášejí její životodárnem pumpující motiv někam málem až k nebesům. Vskutku čistá energie.

Možná by bylo na místě nenechat se tak unášet a „Lost Horizons“ přijmout přece jen poněkud opatrněji. Ať ale počítám jak počítám, nenacházím v jeho drážkách téměř žádný výrazně slabší okamžik (a to v jakémkoliv směru, včetně toho lyrického), a konečně se tak dostávám  k tomu, co jsem vám vlastně chtěl říct už hned na začátku. Že totiž Luca Turilli v sobě zaplaťpánbůh znovu objevil bohatý skladatelský potenciál, že v tomto smyslu dokonce lehce naťuknul nový metalový obzor, a že tím pádem může být na svůj projekt DREAMQUEST patřičně hrdý. I když hrdý, to on byl nejspíš vždycky. Jen k tomu teď má navíc také dostatečně pádný a úderný argument.